FE / TVŮRCE HUMUSU

Mým cílem je vytvářet úrodnou půdu. A to jak v doslovném, tak v přeneseném slova smyslu.

Červnový pocit

DSC_1243

Ten předprázdninový pocit je ve mně zakódovaný a spustí se vždy na základě každoročně se opakujících stejných podnětů. Specifické červnové vůně, třešně, počasí, děti loudající se ze školy… Ten pocit uvolnění, touha někam vyrazit, jen tak. A stovky jemných pohnutí, závanů vzpomínek…

Tohle je to, co se děje, zatímco žijeme. Zatímco řešíme všechny ty „důležité“ věci. Děláme že ne, ale ono se to stejně děje.

Hrabat se v hlíně je největší slast

DSC_1283

Pár postřehů z pěstování v malém.

Zahrádka už zase ožila. Čtvrtá sezóna, věci začínají zapadat do sebe.

 

Postřeh č. 1: Příroda si dělá co chce.
Objevné, že? Ale ano, zjistil jsem, že je dobré vnímat samovolný vývoj a zasahovat obezřetně. Například, hodně jsem chtěl diviznu, tak jsem ji zasadil na místo, které se mi zdálo pěkné, uprostřed bylinkového kopečku. Tam ale chcípala a napadal ji hmyz. Na druhou stranu, sama se mi divizna objevila v záhoně, který byl určený pro zeleninu. Je to majestátní obluda a mám z ní radost!

Postřeh č. 2: Nemá smysl se snažit vypěstovat všechno.
Například jsem zjistil, že mi na zahrádce z různých důvodů moc nejdou dýně, tykve a rajčata. Ač je jíme moc rádi, radši si je koupím a budu podporovat to, co mi na dané ploše a v daných podmínkách jde.

Postřeh č. 3: Je lepší od toho nic nečekat.
A tím pádem mít radost z každého malého úspěchu.

Postřeh č. 4: Hrabat se v hlíně je největší slast.
Baví mě pečovat o půdu. Ať je živá, vitální, humózní a načechraná jako peřinka! Hrabat se v hlíně! Kompost! Jo!

Postřeh č. 5: Permakulturu je lepší brát jako princip, ne jako předem dané postupy.
Je lepší se orientovat na obecné permakulturní principy než na konkrétní metody a techniky, které v daných podmínkách (ať už místních či lidských) nemusí fungovat. Permakulturně například uvažuju v rámci návrhu (co a kde budu pěstovat) a v rámci obecného přístupu (využití zdrojů apod.). Jinak ale vycházím z tradiční „zahrádkářské“ tradice, ze které si beru to, co funguje a co mi dává smysl.

Celý článek

Můj návod na „slow“ marketing

fe-u-studanky

Hledám cesty, jak se uživit v dnešní době, která klade důraz na maximalizaci a zisk za každou cenu.

Na jednu stranu mě baví dobrovolná skromnost, minimalizace vlastních potřeb a spočinutí v přírodě. Na druhou stranu, žít jako poustevník nehodlám. Bydlíme ve městě, máme rodinu, chceme jíst kvalitní potraviny a děti dávat do lesní školky… A navíc to, čím se umím uživit, je zatím dost vázané na technologie, a tedy dost daleko od vysněného stylu života v souladu s přírodou.

Ve skutečnosti jde ale o souboj dvou principů: Neustálý růst za každou cenu (maximalizace zisku) versus zpomalování a orientace na člověka, tedy jít cestou daru místo zisku.

Ale jak to udělat s tou prací, abych dokázal fungovat v souladu se sebou?

„Vytvoříme vám web, který bude vydělávat víc.“

Nemám rád slovo marketing. Přestože vlastně v oblasti marketingu pracuju – grafik je pravá ruka markeťáka.

V mém ideálním světě marketing není potřeba.

Marketing je pro mě totiž sofistikovaný nástroj, jak vnutit ostatním něco, co nepotřebují, abych já mohl víc vydělat. A přitom všem se dokáže tvářit, že lidem pomáhá… Dalo se by o tom psát dlouho. Ale pojďme dál.

Ano, jsem naivní a zakládám si na tom:)

Když se na věci začnu dívat pohledem pětiletého dítěte, tak se cítím líp. Tak nějak víc v realitě.

Raději používám nemódní, staré slovo propagace. Dát vědět. Srozumitelně informovat. To si myslím, že umím. Neumím věci tlačit. Denně zprávy na facebooku, vytvářet obsah pro obsah. Pořád se někam cpát.

Proto hledám cesty, jak to dělat tak nějak „pomaleji“. Říkám tomu „slow marketing“. (Po vzoru slow food, slow fashion…) Samozřejmě, že ten pojem už se používá. Ale já jsem si k němu došel po svých.

Celý článek

Velký pátek

Už jsem rozhodnutý žít v lásce a dávání. Přijímat vše, co se objeví, jít touto cestou. Už jsem rozhodnutý!

Tak na co ještě čekám? Proč si pořád stěžuju? Proč pořád po někom něco chci? Proč ostatní posuzuju, hodnotím – co a jak dělají. (Vždyť od toho je tady někdo jiný…)

Dovolit všem dělat, co potřebují. I když to není v souladu s mými hodnotami. Být schopný vnímat to, co jiní lidé tvoří z pocitu strachu a v manipulaci. Zároveň ale tvořit v souladu se svými hodnotami a přitahovat si lidi, kteří to mají podobně.

Proč se pořád takto chovám? Říkám, asi jsem prostě takto zvyklý. Celý život. Ale teď už to vidím, a nechci to takto.

Celý článek

„Čím víc děláš věci, se kterýma nejsi v souladu, tím víc jsi „předposraný“.

A naopak: Čím víc jsi v souladu s tím co děláš, tím víc máš koule udělat to po svém.“

Hurá, mám manžestráky!

Když už mluvíme o tom nakupování (viz předchozí článek Whatever makes you happy, do it!), tak nakonec jsem koupil v GASu – 50% sleva, jinak bych na takové kalhoty neměl. Tak si říkám, když už stojí 2000 Kč (a původní cena 4000 Kč), tak za co teda platím?

Můj rozhovor s prodavačkou:
Já: „Víte, kde jsou ty kalhoty vyrobené? (Když už stojí tolik.)“
Prodavačka: „é… No asi v Itálii. My jsme italská móda!“
Já: „No, to ještě nemusí nic znamenat.“
Prodavačka: (hledá štítky)

Já: „A tašku mi prosím nedávejte.“
Prodavačka: (?) „Nechcete aspoň igelitový sáček?“

Tož tak. Nakonec jsem doma našel štítek „Vyrobeno v EU“.

Můj závěr je: Ptejme se, chtějme to po nich, říkejme, co je pro nás důležité. Naše peněženka je náš volební lístek.

Whatever makes you happy, do it!

Billa je a bude (kresba: Kri Urbank)

O vědomé tvorbě z radosti.

Chodím po městě a připadám si jako ve filmu. Dokonale nezúčastněný. Jako bych byl v komiksu. Je začátek února a v Bille lidi nakupujou polozelené jahody v plastové vaničce. A k tomu šlehačku ve spreji. Prodavačka má slepičí pohled i pohyby. Na reklamě je napsáno: Whatever makes you happy, do it. U toho je fotka kluka, co jede freeride někde v zasněžených Alpách. Je to reklama na sportovní oblečení.

„Bez jídla a s jediným přáním / poznat pravdu, tu nejvyšší
poznat, co je jenom pouhým zdáním / čekat, až Bůh prosby vyslyší“
(Pepa Nos, František z Assisi)

Dávám si housky s máslem a domácí ostružinovou marmeládou. Je to můj vlastní výrobek z nasbíraných ostružin. Jak absurdní mi připadá dělat z jídla předmět zisku. Zkreslovat informace za účelem prodeje.

Dneska jsem se snažil koupit si kalhoty. Protože už zoufale nějaké potřebuju, objel jsem všechny obchody i nákupní střediska. Dlouho jsem v nákupních centrech nebyl, vyhýbám se jim. Nic jsem nakonec nekoupil, už toho nejsem schopný. Všechno je buď šunt na pohled, nebo mi to nesedí. Ale hlavně, chci své peníze dávat do tohoto nesmyslu?

„V čí žiju době? Kdo tě válcuje?“
(Zrní, Pokraj)

Máte taky někdy takové pocity? Že už je dneska všechno přehnané do nesmyslných rozměrů? Od produkce jídla, přes oblečení až po energetiku… Že jsme totálně mimo sebe v těch základních věcech? Že ignorujeme svoje tělo, neumíme spolu komunikovat, neumíme vychovávat děti, ženy nevědí, jak rodit…

Celý článek

Komunitní aktivity: Kudy teče řeka?

DSC_0493

Co se stalo za poslední tři měsíce. Co máme. Naše cíle. Pohled zevnitř.

Včera to byly přesně tři měsíce od první schůzky ke komunitním aktivitám. Mezitím jsme prošli dalšími schůzkami, pracovali, plánovali, vymýšleli, prozkoumávali slepé uličky… A kromě toho vznikl obchod potraviny bez obalu zlín, který začátkem ledna otevřela Ingrid Poppe.

A co jsou to ty komunitní aktivity? Někdy si říkám, zajímá to vůbec někoho? Ale ano, lidi reagují, když říkám, že bychom chtěli vytvořit nekomerční prostor pro setkávání. Ale zapojit se do přípravy je už těžší. Myslím, že i proto, že to nejsou tak čitelné aktivity jako bezobalový obchod. Vlastně jsem si tak trošku zkusil komunitní plánování bez objednávky a myslím, že to úplně není ta pravá cesta.

Každopádně, našim cílem je rozvoj místní potravinové komunity. Se zaměřením na zdroje a dovednosti lidí. Když říkám naším, myslím tím neformální sdružení Kompost Zlín. Což je vícemeně pár aktivních lidí (Já a Radek Horák) a pak občasní podporovatelé (cca 70 lidí na mailing-listu), se kterými se potkáváme spíš neformálně.

Původní představa byla, že Kompost Zlín bude provozovat malé komunitní centrum ve společném prostoru s bezobalovým obchodem. Ukázalo se ale, že s Ingrid máme dost odlišné představy a ona má větší plány na rozvoj, takže nakonec celý pronájem přenecháme jí.

A já, vzhledem k tomu, že začínám na volné noze, se budu moct plně věnovat svojí práci. To, co chci rozvíjet, jsem nazval kreativní procesy. Jsou to postupy a metody, které umožňují hledat řešení potřeb lidí v daném místě. Kreativní procesy mohou přispět ke vzájemnosti a porozumění. Mohou být protiváhou dnešního uspěchaného světa zaměřeného na výkon a výsledek bez ohledu na člověka.

Takže když to shrnu, teď se potřebuju naplno věnovat práci. A když budu mít zajištěné základní potřeby, můžu se pak dál věnovat rozvoji komunitních aktivit. Zároveň můžu rozvoji místních komunit přispět právě svými dovednostmi a zkušenostmi. Nechci se ale tlačit do nějaké role, která mi nesedí.

Takže moje zásadní otázka zní: „Jak můžu pomoct druhým naplnit jejich potřeby? Jak můžou oni pomoct naplnit moje potřeby?“

Celý článek

06/01/2017

Kde se bere jídlo?

Jak daleko je k sousedovi?

p1110055

O sociálním kontaktu v místě bydliště. O veřejném prostoru na sídlišti.

To je fakt neuvěřitelné. Minulý týden jsem poprvé mluvil se sousedem z vedlejšího bytu. Po třech letech co tu bydlíme! Jel náhodou trolejbusem… Zjistil jsem, že máme hodně společných témat! A že vůbec není tak odtažitý, jak vypadá. Možná je, stejně jako já, taky spíš introvert, takže jsme prostě jenom nikdy neměli příležitost se blíž seznámit.

Já jsem založením introvert, který se musel vědomě naučit komunikovat s lidma. Už dávno se umím zeptat prodavačky, co potřebuju. Naopak už umím i cíleně oslovit cizí lidi na ulici. No jo, nouze mě naučila. Ale stejně mi to nejde přirozeně, třeba když je někde pohromadě moc lidí. A když je prostředí sociálnímu kontaktu nevlídné, jde mi to hůř.

Veřejný prostor před naším panelákem je přeplněné parkoviště a zelený trávník. Občas okrasný keř. Nic extra, ale jde to. Vzadu za domem je neudržovaná zeleň, kam lidi hážou úplně v klidu odpadky z balkónů. Hnus. Občas mám chuť to změnit – ten prostor by se dal krásně předělat na sousedské místo – vytvořit tam nějaké prvky pro děti, posezení pro dospělé, zeleň, třeba i něco málo pěstovat… Měl jsem tyto nápady a tak jsem hledal podporu u sousedů, rodin s dětmi. Jenomže jsem zjistil, že to nikoho nezajímá. Oni totiž všichni nějakou zahradu/chalupu/chatu mají a tam ten čas tráví. Tady jenom přespávají. Jenže takhle já žít nechci, já nechci furt někam dojíždět, doprava už tak je šílená…

Tak se to ve mně pere. Chvilku bych něco měnil, ale vlastně se mi moc nechce. Občas něco zasadím, třeba slunečnice. Pak zase je to spíš „odjebať sa odtialto“, a toužím po vysněném životě na vesnici. A přitom, tady je o víkendu takový klid! Žádné sekačky, křoviňáky, motorovky…

No, tak.

Nakonec už taky pokukuju po zahradě poblíž Zlína, abych zapadl (když bych vypadl), jinak se z toho tady zblázním, protože to sídliště, to je normálně o víkendu město duchů!

Celý článek