FE / TVŮRCE HUMUSU

Mým cílem je vytvářet úrodnou půdu. A to jak v doslovném, tak v přeneseném slova smyslu.

Whatever makes you happy, do it!

Billa je a bude (kresba: Kri Urbank)

O vědomé tvorbě z radosti.

Chodím po městě a připadám si jako ve filmu. Dokonale nezúčastněný. Jako bych byl v komiksu. Je začátek února a v Bille lidi nakupujou polozelené jahody v plastové vaničce. A k tomu šlehačku ve spreji. Prodavačka má slepičí pohled i pohyby. Na reklamě je napsáno: Whatever makes you happy, do it. U toho je fotka kluka, co jede freeride někde v zasněžených Alpách. Je to reklama na sportovní oblečení.

„Bez jídla a s jediným přáním / poznat pravdu, tu nejvyšší
poznat, co je jenom pouhým zdáním / čekat, až Bůh prosby vyslyší“
(Pepa Nos, František z Assisi)

Dávám si housky s máslem a domácí ostružinovou marmeládou. Je to můj vlastní výrobek z nasbíraných ostružin. Jak absurdní mi připadá dělat z jídla předmět zisku. Zkreslovat informace za účelem prodeje.

Dneska jsem se snažil koupit si kalhoty. Protože už zoufale nějaké potřebuju, objel jsem všechny obchody i nákupní střediska. Dlouho jsem v nákupních centrech nebyl, vyhýbám se jim. Nic jsem nakonec nekoupil, už toho nejsem schopný. Všechno je buď šunt na pohled, nebo mi to nesedí. Ale hlavně, chci své peníze dávat do tohoto nesmyslu?

„V čí žiju době? Kdo tě válcuje?“
(Zrní, Pokraj)

Máte taky někdy takové pocity? Že už je dneska všechno přehnané do nesmyslných rozměrů? Od produkce jídla, přes oblečení až po energetiku… Že jsme totálně mimo sebe v těch základních věcech? Že ignorujeme svoje tělo, neumíme spolu komunikovat, neumíme vychovávat děti, ženy nevědí, jak rodit…

Přijde mi, že to, co žijeme, je obyčejný extrém.

extrém

Někdy si říkám, jak je možné, že jsme si jako lidi vytvořili něco, co je tolik proti lidskosti, dokonce možná proti zachování života na Zemi. Myslím, že většina lidí by řekla, že je ty věci otravují, že o těch problémech ví, ale pak řeknou „ono to prostě tak je“. Ale nic není jen tak. To tvoříme my. Každý jeden z nás. Bohužel často tvoříme nevědomě a navíc ze strachu. Proto je pro mě tak náročné pohybovat se po městě. Je náročné vnímat tvorbu ostatních lidí založenou na strachu a manipulaci – v takové koncentrované podobě.

Říkáte si nejspíš – fajn, kritizovat umí každý, ale co s tím?

Aneb:

„Jak můžeš říkat svému bratru: ‚Bratře, nech mě, ať ti vytáhnu z oka třísku,‘ když nevidíš trám ve vlastním oku? Pokrytče, vytáhni nejdříve trám z vlastního oka, a tehdy prohlédneš, abys mohl vytáhnout třísku z oka svého bratra.“
(Lukáš 6, 41)

Domnívám se, že jediná cesta, jak z toho ven, je cesta vědomé tvořivosti. Musíme přistupovat k životu tvůrčím způsobem, a to vědomě a v radosti. Ne nevědomě a ve strachu.

Dá se říct, že s tím začínám. Už několik let. Dá to docela zabrat. Jsem často konfrontovaný se svou předchozí tvorbou a to bolí. V takových chvílích se nemám rád. Taky se objevují pochyby, nebo jsem dokonce úplně paralyzovaný strachem… Zkrátka, často nevím, jak dál. Ale snažím se. Dělám to nejlepší, co můžu. Nikdo to za mě neudělá.

Často se mi honí hlavou otázky:

  • Jaké hodnoty vytvářím svou prací?
  • K čemu přispívám svou činností, každý den, v každý okamžik? Ke sbližování, nebo k oddalování? K naději, nebo k beznaději?
  • Myslím na druhé, co potřebují?
  • Znám i svoje potřeby?
  • Jsem pro něco zapálený, nebo jen chci „něco dokázat“?

Nemůžu dělat chytrého a řešit problémy tohoto světa, dokud nedokážu vyřešit aspoň svoje základní problémy.

Jsem vděčný za všechny možnosti, které dnes máme. Mám za to, že je naší povinností – když žijeme v takovém nadbytku – ty možnosti využít ve prospěch celku.

Ano, jsem šťastný. Jen si to musím pořád aktivně připomínat – a to hlavně ve chvílích, kdy to nejde. Ale bohudíky po období zmatku a nejistot se nakonec vždy objeví cesta, a nic nemusím řešit. Ani město, ani reklamy…  Jen postupuju krok za krokem.

Těším se na jaro, až zase začne tvořit příroda. Ta netvoří nic nesmyslně. Měli bychom se od ní učit. (Teď je například zima a příroda spí. Je navenek pasivní. To jenom my lidi si myslíme, že musíme pořád kmitat jako fretky. Že je potřeba budovat a že všechno může růst donekonečna.)

Půjde to. Svět je dobré místo k životu. Věřím tomu.

ilustrace: Kri Urbank

p.s.

FacebookTwitterGoogle+LinkedInPinterest

Podobné články


Příspěvek k článku “Whatever makes you happy, do it!”

Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

*