FE / TVŮRCE HUMUSU

Mým cílem je vytvářet úrodnou půdu. A to jak v doslovném, tak v přeneseném slova smyslu.

Tag Archives: veřejný prostor


Zmizely billboardy!

zmizelý billboard

Hurá! Na sídlišti nám zmizelo několik billboardů!

Byly to některé z těch hodně otravných, co jsou přímo u chodníků, u zastávek…

Možné vysvětlení:

a) Budou zrušeny.

b) Budou nahrazeny novými, ještě lepšími.

Uvidíme.

 

p. s. Přes prázdná místa je zase vidět. Je vidět na okolí. Zmizelo trochu vizuálního smogu. Tak si říkám, co kdyby zmizely i ty megaboardy, co jsou třeba v Malenovicích nebo podél silnic prakticky všude kolem Zlína. Byla by zase vidět krajina!

 

Whatever makes you happy, do it!

Billa je a bude (kresba: Kri Urbank)

O vědomé tvorbě z radosti.

Chodím po městě a připadám si jako ve filmu. Dokonale nezúčastněný. Jako bych byl v komiksu. Je začátek února a v Bille lidi nakupujou polozelené jahody v plastové vaničce. A k tomu šlehačku ve spreji. Prodavačka má slepičí pohled i pohyby. Na reklamě je napsáno: Whatever makes you happy, do it. U toho je fotka kluka, co jede freeride někde v zasněžených Alpách. Je to reklama na sportovní oblečení.

„Bez jídla a s jediným přáním / poznat pravdu, tu nejvyšší
poznat, co je jenom pouhým zdáním / čekat, až Bůh prosby vyslyší“
(Pepa Nos, František z Assisi)

Dávám si housky s máslem a domácí ostružinovou marmeládou. Je to můj vlastní výrobek z nasbíraných ostružin. Jak absurdní mi připadá dělat z jídla předmět zisku. Zkreslovat informace za účelem prodeje.

Dneska jsem se snažil koupit si kalhoty. Protože už zoufale nějaké potřebuju, objel jsem všechny obchody i nákupní střediska. Dlouho jsem v nákupních centrech nebyl, vyhýbám se jim. Nic jsem nakonec nekoupil, už toho nejsem schopný. Všechno je buď šunt na pohled, nebo mi to nesedí. Ale hlavně, chci své peníze dávat do tohoto nesmyslu?

„V čí žiju době? Kdo tě válcuje?“
(Zrní, Pokraj)

Máte taky někdy takové pocity? Že už je dneska všechno přehnané do nesmyslných rozměrů? Od produkce jídla, přes oblečení až po energetiku… Že jsme totálně mimo sebe v těch základních věcech? Že ignorujeme svoje tělo, neumíme spolu komunikovat, neumíme vychovávat děti, ženy nevědí, jak rodit…

Celý článek

Jak daleko je k sousedovi?

p1110055

O sociálním kontaktu v místě bydliště. O veřejném prostoru na sídlišti.

To je fakt neuvěřitelné. Minulý týden jsem poprvé mluvil se sousedem z vedlejšího bytu. Po třech letech co tu bydlíme! Jel náhodou trolejbusem… Zjistil jsem, že máme hodně společných témat! A že vůbec není tak odtažitý, jak vypadá. Možná je, stejně jako já, taky spíš introvert, takže jsme prostě jenom nikdy neměli příležitost se blíž seznámit.

Já jsem založením introvert, který se musel vědomě naučit komunikovat s lidma. Už dávno se umím zeptat prodavačky, co potřebuju. Naopak už umím i cíleně oslovit cizí lidi na ulici. No jo, nouze mě naučila. Ale stejně mi to nejde přirozeně, třeba když je někde pohromadě moc lidí. A když je prostředí sociálnímu kontaktu nevlídné, jde mi to hůř.

Veřejný prostor před naším panelákem je přeplněné parkoviště a zelený trávník. Občas okrasný keř. Nic extra, ale jde to. Vzadu za domem je neudržovaná zeleň, kam lidi hážou úplně v klidu odpadky z balkónů. Hnus. Občas mám chuť to změnit – ten prostor by se dal krásně předělat na sousedské místo – vytvořit tam nějaké prvky pro děti, posezení pro dospělé, zeleň, třeba i něco málo pěstovat… Měl jsem tyto nápady a tak jsem hledal podporu u sousedů, rodin s dětmi. Jenomže jsem zjistil, že to nikoho nezajímá. Oni totiž všichni nějakou zahradu/chalupu/chatu mají a tam ten čas tráví. Tady jenom přespávají. Jenže takhle já žít nechci, já nechci furt někam dojíždět, doprava už tak je šílená…

Tak se to ve mně pere. Chvilku bych něco měnil, ale vlastně se mi moc nechce. Občas něco zasadím, třeba slunečnice. Pak zase je to spíš „odjebať sa odtialto“, a toužím po vysněném životě na vesnici. A přitom, tady je o víkendu takový klid! Žádné sekačky, křoviňáky, motorovky…

No, tak.

Nakonec už taky pokukuju po zahradě poblíž Zlína, abych zapadl (když bych vypadl), jinak se z toho tady zblázním, protože to sídliště, to je normálně o víkendu město duchů!

Celý článek

Jděte s tou reklamou do prdele!

DSC_0006

Tak jsem se dneska nasral, úplně nečekaně. Stáhl jsem okýnko a řval jsem na řidiče reklamního „vyřvávacího“ auta, který zrovna čekal na křižovatce, ať s tou reklamou jede do prdele.

Toto jsem napsal na mail info@charley.cz:

Dobrý den,

chtěl bych se omluvit řidiči vašeho reklamního auta, na kterého jsem dnes ve Zlíně na Jižních Svazích (křižovatka Středová-Budovatelská) křičel „ať s tou reklamou jede do prdele“. Nic proti němu osobně nemám. Ujely mi nervy, přiznávám.

Prosím, vyřiďte mu moji omluvu.

Celý článek

Hrajeme si spořádaně

DSC_0035

Ale ne, není to tady tak strašné… Jo, občas na člověka vykoukne takovýto kout, hned u zastávky… Ale jinak teď už je sídliště po těch letech pěkně zarostlé, zelené… Jenže furt je to sídliště. Pro mě kultivovanost veřejného prostoru důležitá je. I když, dřív to tady vypadalo jako po náletu a možná, že to nevadilo. Jako děti jsme si hráli celkem kdekoli. Já nejraději na těch zarostlých haldách, jedna byla fakt obří, chodil jsem tama zkratkou pro zmrzlinu a představivost fungovala. Teď je v těch místech kultivovaný park s hřišti, na kterých jsou nejmodernější atrakce, včetně jednoho, kde mají ty různé posilovací náčiní. Je to jakože určeno spíš pro teenagery a dospělé, ale hrajou si tam všechny generace. Takže konečně aspoň místo, kde potkám i jiné lidi, než kombinaci dítě+hlídač. Nebo takhle: kde někoho vůbec potkám! (Jo, vlastně, taky u Billy vždycky někdo postává.) Ale stejně mě to s mojíma holkama na hřištích nebaví a radši děláme nějaké blbosti kolem.

Celý článek

PIKNIK BOX

DSC_0030

Brno je prý teď městem kavárenských povalečů. Kdo ví. Ale vždycky když tam přijedu, tak objevím něco zajímavého.

Třeba kavárna složená ze tří kontejnerů: PIKNIK BOX v Björnsonově sadu. (Vedle ulice Veveří, mezi Právnickou fakultou a poliklinikou Zahradníkova.) Hraje tu vlastně celý ten veřejný prostor, kavárna je jenom jedna část celku: park + občerstvení + dětské hřiště. Ideální kombinace.

Kavárna vznikla po revitalizaci parku na základě výběrového řízení vyhlášeného městem.

Líbí se mi vtipně pojatý prostor. A že je téměř oproštěný od reklamních propriet, tolik typických pro podobné občerstvovací kiosky. Líbí se mi ta kombinace promyšlenosti a neurčitosti.

„Prostředí může lidi kultivovat,“ říká jedna ze spolumajitelek kavárny Hana Severová. Kavárnu provozuje dohromady ještě s Magdalenou Grolichovou. Obě v kavárně pracují, otevřeno je denně, k tomu vypomáhají brigádnice. Jídlo je připravované na místě, pečou i vlastní dorty a makronky.

Celý článek