FE / TVŮRCE HUMUSU

Mým cílem je vytvářet úrodnou půdu. A to jak v doslovném, tak v přeneseném slova smyslu.

Tag Archives: vnitřní svoboda


Velký pátek

Už jsem rozhodnutý žít v lásce a dávání. Přijímat vše, co se objeví, jít touto cestou. Už jsem rozhodnutý!

Tak na co ještě čekám? Proč si pořád stěžuju? Proč pořád po někom něco chci? Proč ostatní posuzuju, hodnotím – co a jak dělají. (Vždyť od toho je tady někdo jiný…)

Dovolit všem dělat, co potřebují. I když to není v souladu s mými hodnotami. Být schopný vnímat to, co jiní lidé tvoří z pocitu strachu a v manipulaci. Zároveň ale tvořit v souladu se svými hodnotami a přitahovat si lidi, kteří to mají podobně.

Proč se pořád takto chovám? Říkám, asi jsem prostě takto zvyklý. Celý život. Ale teď už to vidím, a nechci to takto.

Celý článek

„Čím víc děláš věci, se kterýma nejsi v souladu, tím víc jsi „předposraný“.

A naopak: Čím víc jsi v souladu s tím co děláš, tím víc máš koule udělat to po svém.“

Whatever makes you happy, do it!

Billa je a bude (kresba: Kri Urbank)

O vědomé tvorbě z radosti.

Chodím po městě a připadám si jako ve filmu. Dokonale nezúčastněný. Jako bych byl v komiksu. Je začátek února a v Bille lidi nakupujou polozelené jahody v plastové vaničce. A k tomu šlehačku ve spreji. Prodavačka má slepičí pohled i pohyby. Na reklamě je napsáno: Whatever makes you happy, do it. U toho je fotka kluka, co jede freeride někde v zasněžených Alpách. Je to reklama na sportovní oblečení.

„Bez jídla a s jediným přáním / poznat pravdu, tu nejvyšší
poznat, co je jenom pouhým zdáním / čekat, až Bůh prosby vyslyší“
(Pepa Nos, František z Assisi)

Dávám si housky s máslem a domácí ostružinovou marmeládou. Je to můj vlastní výrobek z nasbíraných ostružin. Jak absurdní mi připadá dělat z jídla předmět zisku. Zkreslovat informace za účelem prodeje.

Dneska jsem se snažil koupit si kalhoty. Protože už zoufale nějaké potřebuju, objel jsem všechny obchody i nákupní střediska. Dlouho jsem v nákupních centrech nebyl, vyhýbám se jim. Nic jsem nakonec nekoupil, už toho nejsem schopný. Všechno je buď šunt na pohled, nebo mi to nesedí. Ale hlavně, chci své peníze dávat do tohoto nesmyslu?

„V čí žiju době? Kdo tě válcuje?“
(Zrní, Pokraj)

Máte taky někdy takové pocity? Že už je dneska všechno přehnané do nesmyslných rozměrů? Od produkce jídla, přes oblečení až po energetiku… Že jsme totálně mimo sebe v těch základních věcech? Že ignorujeme svoje tělo, neumíme spolu komunikovat, neumíme vychovávat děti, ženy nevědí, jak rodit…

Celý článek

Příběh morčete

Bylo jednou jedno morče. Přešlechtěné domácí zvířátko, opečovávané, v pohodlí městského bytu. O nic se nemusí starat, vše dostane: vodu, podestýlku, seno, zrní. I okurek, mrkvičku, občas třeba i meloun… Na druhou stranu je závislé na jediném (dosud celkem jistém) vnějším zdroji. Uzavřené v nezdravém prostředí panelákového bytu. Omezené v pohybu a neschopné rozhodovat samo o svém životě.

Potravu a veškerou péči dostává za to, že se chová vzorně. Svou energií zlepšuje energii těch, co ho chovají. Umí různé zábavné kousky, které se naučilo na povel za odměnu vykonávat zcela bezchybně. Chová se vzorně, nic neničí, neleze, kam nemá.

Tu klec si morče dlouho neuvědomovalo. Jenže pak se něco stalo. Něco skoro nepatrného. Možná to byl závan vůně z otevřeného okna. Nebo neznámý, ale zřetelný vzdálený zvuk.

S morčetem to uvnitř pohnulo. Co to je? Ta vůně! Ty zvuky! Morče začíná být vnímavější k sobě samému. Začíná si uvědomovat, že je součástí přírody a co je jeho podstatou. Dochází mu, jak žije. Omezené, závislé, ve zlaté kleci. Ale ta příroda! To volání je nesnesitelné!

Postupně přichází na to, co chce. Jenomže si uvědomuje, že vlastně vůbec neví, jestli by v přírodě dokázalo přežít. Že mu chybí základní dovednosti a zkušenosti. Už po několik generací žije takto, takže v rodině nebyl nikdo, kdo by mu dovednosti předal. Jak si najde potravu? Jak si vybuduje příbytek? Co dravci? A jak naložit se vší tou svobodou, kdy se musí rozhodovat, co a jak, kdy a s kým bude dělat? A k tomu všemu, tohle morče má už svá vlastní mláďata, to není jen tak…

– – –

Jeho i můj příběh pokračuje a zatím nevím, jak to skončí. Tedy, říká se, že všechno nakonec dopadne dobře a pokud ne, tak to ještě není konec. Taky jsme kdysi s kamarády vymysleli hypotézu, že „všechno jednou změkne“. Je to vtipné, mnohoznačné a zatím jsem nenašel důkaz, který by to vyvrátil.

Jsem stále na cestě a snažím se být přítomný.

Pěkný den, FE